Cesta od moči až po císařský purpur

Když se řekne "antika", většina lidí si vybaví mramorové chrámy, filozofické disputace a sošky bohů. Málokdo si ale uvědomí, že starověké Řecko a Řím byly také centry vyspělého barvířství – a že se tehdejší barvířské dílny podobaly spíš alchymistickým laboratořím plným tajemství. Pravda, moc voňavé ty barvírny nebyly, vždyť hlavními pomocnými látkami  byla lidské moč, někde i výkaly, kvasící kádě s barvícími lázněmi.... brrr!

Purpur – barva císařů, mořských plžů a stovek mrtvých

Nejznámější antickou barvou byl bezesporu královský purpur – hluboká fialová barva s rudými podtóny, kterou směla podle římského zákona nosit pouze císařská rodina. Jeho cena však byla tak vysoká, že si jej většina ostatních lidí stejně nemohla dovolit. Barvivo se získávalo z maličkých mořských plžů rodu Murex, jejichž žlázy obsahují látku na bázi bromovaného indiga. K získání několika gramů bylo třeba rozdrtit tisíce těchto živočichů – a zápach při výrobě byl údajně tak odpudivý, že barvířské dílny bývaly záměrně situovány na okraj měst, co nejdál od nositelů tunik.

🏛️ Plinius Starší o purpuru

(Naturalis Historia, kniha IX, kapitola 60–65)

Originální latinský text (výběr):
"Concha ... colorem purpurae praestat. ... In extremo eius ductu fel est, gutta tantum, unde optimae tincturae. ... Haec purpura in lanis prima mutatione nigra est, mox si in sole siccetur, rutilans, dein sanguinea, et dein purpura est."

Překlad:
"Z mořského plže se získává barva purpuru. … Na konci jeho těla je malý váček se žlučí, jen kapka – a právě z ní pochází nejlepší barvivo. … Purpur na vlně je zprvu tmavý až černý, na slunci se však zbarví do ruda, poté do barvy krve a nakonec do purpurové."

📌 Komentář:
Plinius popisuje nejen chemický základ (bromované indigo), ale i optický jev oxidace a změnu barvy během procesu sušení na slunci. Tento popis potvrzuje, že si Římané byli vědomi "barevné proměny" barviva vlivem světla – něco, co se dnes dá vysvětlit chemicky.

Červená a žlutá – krásné vznešené barvy

Vedle purpuru byla velmi oblíbená červená barviva získávaná z kořenů rostlin – například kameník (Onosma), nebo mařina, dnes známá jako mořena barvířská (Rubia tinctorum). Žlutou barvu dodávaly rostliny jako řešetlák (Rhamnus), šafrán (Croccus - ano, ten luxusní kuchyňský) nebo rýt barvířský (Reseda lutea).

Mořidla a moření

Antičtí barvíři využívali také minerální mořidla – především sírany hliníku, železa nebo mědi. Barvení tehdy probíhalo tzv. mořidlovým způsobem, tedy s předúpravou tkaniny (nejčastěji vlny) právě těmito látkami. Kovové ionty se nejprve navázaly na vlákno a až poté následovalo barvení rostlinnými barvivy. Tento postup nejen ovlivňoval výsledný odstín, ale především výrazně zvyšoval stálost a trvanlivost barev.

Modrá bez indigovníku? Ale jistě, ale bez indiga ne!!

Na modro se v antice barvilo buď pomocí indiga z indigovníku pravého (Indigofera tinctoria), dováženého z Indie, nebo později také borytem barvířským (Isatis tinctoria). Indigovník je bohatším zdrojem indiga. Ale výhodou borytu bylo, že mohl být pěstován i v mírném klimatu, a tak byl v antice a později ve středověku velmi rozšířen v Evropě (i u nás).

V obou případech se při přípravě používala kvasící moč nebo tzv. vitriolová kypa (pozn.: vitriol původně označoval zelenou skalici, později i kyselinu sírovou). Celý proces byl značně zapáchající. Při přípravě kypy se nerozpustné modré barvivo přeměňovalo na rozpustnou formu – žlutý roztok, který po vynesení na vzduch oxidací zmodral.

Pro okolí to byl magický zážitek: vlákna ponořená do lázně byla zprvu žlutá, ale na vzduchu pomalu modrala – jakoby kouzlem.

Barvení jako tajemství i magie

Barvíři byli ve starověku uznávaní řemeslníci – a tak trochu alchymisté. Svá receptury si často střežili jako rodinné poklady a do barvířských procesů vkládali nejen znalosti, ale i rituály. Některé dochované texty hovoří o magickém významu barev, zaklínadlech či přesvědčení, že načasování (měsíční fáze, denní doba) ovlivňuje výsledný odstín.

A co si z toho můžeme vzít dnes?

Moderní přírodní barvíři se k antickým metodám často vracejí. Ne snad proto, že by chtěli drtit mořské plže – ale hledají inspiraci v kombinacích rostlin a mořidel, ve vrstvení barev i v pochopení, že barvení není jen chemie, ale i cit, trpělivost a respekt k látce. A také vůně – nebo pachy – na které se nezapomíná.

A co bude příště? Nitě osudu české krajiny: Předení a tkaní od středověku po venkovské stavy