5) Vlákna za českého středověku (8.–14. století)
Předení na venkově: ruce, vřeteno a příze
🧵 Na venkově byla textilní výroba součástí každodenní rutiny. Ženy předly přízi ze lnu, konopí či vlny pomocí vřetene, později s pomocí jednoduchého spřádacího kola (ručně poháněného vřetene ve formě hrotu, které bylo roztáčeno velkým kolem – předchůdce kolovratu). Příze se následně zpracovávala na vodorovném tkalcovském stavu – od 10. století se horizontální stav stal běžnou technologií nahrazující dřívější stav vertikální. Výsledkem byla látka pro domácí využití: plátna, pytloviny, plachty, oblečení i výbava stavení.

Archeologické doklady: co po přadlenách zůstalo
🧶 Textil jako materiál se vzácně dochovává,
ale přesto máme z českých zemí cenné nálezy:
- Z období velkomoravské říše (9. století) pochází přesleny z Mikulčic,
Pohanska a Starého Města – keramické i kamenné, někdy zdobené.
- Z hradiště v Libici nad Cidlinou máme nejen přesleny, ale i tkalcovská
závaží, dokládající raně středověké předení i tkaní.
- V Kouřimi a na dalších lokalitách byly nalezeny zbytky tkanin (lněných či
vlněných), často zachované na kovových předmětech, např. meči z hrobu. Koroze
kovu zachovala i zbytky tkaniny.
- Otisk textilie
v omítce se dochoval např. ve Velkých Hostěrádkách – svědectví o manipulaci s
látkou přímo v interiéru.
- Tyto nálezy jsou dnes uloženy ve sbírkách Národního muzea, Moravského
zemského muzea i v regionálních institucích.
Textil ve městě: řemeslo pod dohledem cechů
Od 13. století se textilní výroba přesouvala i do městských dílen. Vznikla zde dělba práce mezi přadleny, tkalce, barvíře, pláteníky a soukeníky. Produkce už nesloužila jen pro vlastní potřebu – vznikaly specializované dílny, vázané na cechy a trhy. Města jako Praha, Brno, Litoměřice, Plzeň či Olomouc se stala centry textilní výroby.
Cechy: pravidla, kvalita a mistrovství
Textilní řemesla
byla organizována do cechů, které měly přísná pravidla:
- určovaly podmínky přijetí učňů, přechodu na tovaryše a výrobu mistrovského
díla,
- kontrolovaly kvalitu výrobků, často i jejich značení,
- regulovaly ceny, původ zboží a přístup na trhy.
Díky cechům se vytvořila silná profesní identita i řemeslná kontinuita.
Pláteníci vs. soukeníci – rozdíl dvou světů
- Pláteník
zpracovával především len a konopí. Výsledkem bylo plátno – pevná, hladká
tkanina, bělená nebo ponechaná v přírodní barvě. Pláteníci vyráběli látky pro
každodenní potřeby: košile, ubrusy, pytle i prostěradla.
- Soukeník zpracovával vlnu, z níž vyráběl sukno – hustou, valchovanou, teplou
tkaninu. Sukno se po utkaní zahušťovalo (valchovalo) a barvilo, postřihovalo,
bylo dražší a považováno za zboží vyšší kvality, vhodné pro kabátce, pláště a
oblečení šlechty či měšťanstva.

Závěr: Společnost spojená vláknem
Od 8. do 14. století se v českých zemích odehrála hluboká proměna textilní výroby. Předení a tkaní zůstávalo na venkově každodenním úkolem žen, zatímco ve městech se řemeslo profesionalizovalo a organizovalo. Tkaniny už nebyly jen oděvem – staly se produktem práce, dovednosti, prestiže i moci.
Přadleny v obraze: Velislavova bible
Nejznámější vyobrazení domácí textilní práce najdeme ve Velislavově bibli (kolem r. 1350). Iluminace zobrazuje ženu s vřetenem a přízí, jak přede – výmluvný doklad toho, že předení bylo i ve 14. století běžnou činností v domácnostech.

Zajímavosti:
🪡 Symbolika předení a ženská moc
Už od dob antického Říma a přes germánské tradice se u královských a šlechtických dvorů formovala potřeba, že znalost předení, tkaní a vyšívání je nedílnou součástí výchovy urozené ženy. U královen i kněžen šlo o víc než jen praktickou dovednost – byl to znak mravní čistoty, řádu a ženské důstojnosti.
V českém prostředí se přeslice
a vřeteno staly symboly královské ženy. Podle tradice byly tyto předměty
uloženy i do hrobu jako znak její role ochránkyně rodu a domácnosti.
Právě odtud pramení i známé rčení:
👉 "Rod vymřel po přeslici" – tedy po ženské linii.
Předení se tak stalo nejen každodenní činností, ale i součástí ceremoniální a symbolické roviny středověké společnosti.
A co příště? Kolovraty a renesance!